Úvod » Odborné články » Integrativní body-psychoterapie I.: teoretická východiska

Integrativní body-psychoterapie I.: teoretická východiska

(Integrative body-psychotherapy I.: theoretical base)

PhDr. Filip Abramčuk, Ph.D., Katedra pedagogiky a psychologie, Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, email: fabramcuk@pf.jcu.cz
Článek vyjde také v časopise Psychoterapie 3–4/2014.

Abstrakt

Práce s tělem v psychoterapii má své kořeny sahající k W. Reichovi. V současné době je pro ni typická velká různorodost škol a přístupů. Integrativní body-psychoterapie je zde prezentovaná v jejích teoretických východiscích. Její vznik je poměrně nedávný. Hlavními pilíři je bioenergetika A. Lowena, syntéza charakterové analýzy, psychoanalytické teorie objektních vztahů a tělových přístupů S. Johnsona, přístup založený na všímavosti R. Kurtze a také vlivy z biosyntézy D. Boadelly a formativní psychologie S. Kelemana. Krátce je zde
popsána koncepce osobnosti dle Lowena, pojetí energie v těle a její uvolňování ve formě impulzu ze self a důsledky jejího zadržování v podobě tělesných bloků. Je vysvětlen pojem charakterové struktury a jejího vzniku v obecné i konkrétní podobě. Nakonec je představeno použití všímavosti způsobem improvizovaných experimentů a tzv. sond.

Klíčová slova: integrativní body-psychoterapie, na tělo zaměřená psychoterapie, všímavost, bioenergetická analýza, charakterová analýza

Abstract

Working with the body in the psychotherapy has roots coming up from W. Reich. Today a great variability among different schools and approaches is typical for it. The Integrative body-psychotherapy is presented in its theoretical base. Its origin is quite recent. The main pillars are A. Lowen ́s bioenergetics, S. Johnson ́s synthesis of character analysis, 1 psychoanalytical object relations theory and body approaches, R. Kurtz ́s mindfulness based approach, and also influences from D. Boadella ́s biosynthesis and S. Keleman ́s formative psychology. It is shortly described the concept of personality of Lowen, the concept of energy
in the body, releasing it through impulses from the self and impacts of holding it in the form of blocks in the body. It is explained the concept of character structure and the development of it in general and concrete way. Finally it is introduced the use of mindfulness in the way of improvised experiments and so called probes.

Key words: integrative body-psychotherapy, body-oriented psychotherapy, mindfulness, bioenergetic analysis, character analysis

Úvod

O integrativní psychoterapii zaměřené na tělo (integrativní body-psychoterapii, dále jako IBP) jsme v českém prostředí již nedávno slyšeli. V 2. čísle časopisu Psychoterapie z roku 2013 byl publikován článek kolegy Macháčka (2013), který stručně nastínil podstatu tohoto přístupu, jehož jsme oba stoupenci. Jeho text představuje stručný historický původ body-psychoterapie, zmínku o teoretických východiscích IBP, zhodnocení předností a rizik tohoto přístupu a ilustrativní kazuistickou ukázku. Tento text předchozí článek dále rozvíjí v rovině teoretické koncepce IBP (kterou bude následovat článek věnovaný psychoterapeu­tickému
procesu s kazuistickými ukázkami).

1. Body-psychoterapie, její původ a školy
Body-psychoterapie je svébytnou oblastí poměrně různorodých psychoterapeu­tických přístupů, které jsou postaveny na předpokladu funkční psychické a tělesné jednoty v osobnosti člověka a na možnosti přímé práce s tělem (tj. včetně použití dotyku). Je to přístup řídící se 2
psychoterapeu­tickými principy a je včleněn do široké rodiny psychoterapeu­tických přístupů. Evropská asociace pro body-psychoterapii (EABP), která je členem Evropské asociace pro psychoterapii (EAP), sdružuje různé instituty zaměřené na práci s tělem, poskytuje etický kodex, vydává mezinárodní časopis, pořádá konference, zaměřuje se na výzkum, garantuje odbornou kvalitu výcviků registrovaných institutů. Podobné nadnárodní asociace existují také v Severní a Jižní Americe a v Austrálii.

Ačkoli tělem se psychoterapie zabývala od samého začátku (P. Janet, S. Freud a
problematika hysterie s mechanismy konverze), když nahlédneme do učebnic psychoterapie, je evidentní, že v psychoterape­utickém prostředí převažují ty přístupy, které s tělem explicitně nepracují. Počátky využívání práce s tělem v psychoterapii bývají spojované především s kontroverzní osobou Wilhelma Reicha (1897–1957). Reich uvedl do psychoterapie možnost přímé práce s tělem (tj. také použití terapeutova dotýkání se klienta), zabýval se ztělesněním obranných mechanismů, vznikem a vývojem charakterové struktury jedince. Zjistil, že
obranné mechanismy se nevědomě manifestují rovněž tělesně a nazýval to svalovým krunýřem, s kterým dál tělesně pracoval. Svými pozdějšími postupy se však odborně i osobně zdiskreditoval (Boadella, 2013a).

Historie psychoterapie je provázena vývojem postoje psychoterapeutů k tomu, zda a jak s tělem pracovat v psychoterapii. Young a Westland (2013) v tom vidí vztah terapeuta ke svému stínu (v pojetí Jungova archetypu). Tento stín se projevoval v samotných terapeutických koncepcích (zahrnujeme práci s tělem nebo ne?) a v institucionální rovině (kdo je a kdo není přijatelný v komunitě psychoterapeutů?). Samotná rehabilitace Reichova díla nastala až později zejména díky Davidu Boadellovi (2013a). Nicméně toto schizma kolem přijetí práce s tělem je v psychoterapii jako oboru přítomno dodnes.

Ke stigmatizaci body-psychoterapie přispívaly také způsoby práce post-reichiánských škol, které nebyly z dnešního pohledu vždy etické a profesionální. Hlubší reflexe a prozření 3 z idealizace tělové práce započala až v 90.letech 20.století. Mezi stíny body-psychoterapie patří jednak povětšinou reflektovaná rizika (zneužívající dotyk, re-traumatizace, zhroucení obran, nevhodná regrese), ale také rizika neuvědomovaná (např. pocit vyjímečnosti tělového přístupu, kompetice mezi školami, opovrhování empirickým ověřením, anti-intelektualismus) (Young, Westland, 2013).

K diskuzi o tom, zda propojování tělesné a verbální roviny je podstatné či ne dodávají podněty i některé neurovědecké poznatky, které se týkají problematiky vědomí a nevědomí (Solms, Turnbull, 2014). Podle nich se ukazuje, že tělo (pocity, vjemy z vnitřního prostředí člověka) je zdrojem základního (primárního) stavu vědomí, tj. „nejzákladnějšího ztělesnění našeho vlastního já“ a „aktuálního stavu našeho já“ (Solms, Turnbull, 2014, s. 96), a to skrze funkce mozkového kmene (rozšířený retikulární a talamický aktivační systém – RRTAS). Zatímco reflektující (sekundární) vědomí je zase spojené s funkcí jazykových oblastí levé mozkové hemisféry a prefrontálních laloků. Obě roviny v jedinci na sebe nasedají a kooperují.

Výzkum body-psychoterapie se navzdory zmíněnému antipatickému postoji začal pozvolna rozvíjet. Vliv na tento obrat mělo především ustanovení komise pro vědu a výzkum při EABP. Seznam výzkumných studií na stánkách EABP čítá cca 70 položek (stav k červenci 2014). Přehledově ukazuje dosavadní výsledky výzkumu May (2005) a Röhricht (2009). Nicméně přesvědčivější srovnávací a meta-analytické výzkumné studie zatím chybějí. Zmíním zde stručně dlouhodobou kvantitativní studii Margit Koemeda-Lutzové a jejího týmu (Koemeda-Lutz et al., 2008), jež se týkala efektivity body-psychoterapeutické péče o ambulantní pacienty. Výzkum trval několik let (1998–2005) ve Švýcarsku a v Německu,
zahrnoval 124 psychoterapeutů pracujících v 8 různých modalitách1 a 342 jejich pacientů. Po prvních 6 měsících psychoterapie byla na všech použitých škálách (SCL-90, Beková škála 1 Bioenergetika, Biosyntéza, Hakomi, Biodynamika, Unitivní psychoterapie, Na klienta zaměřená verbální a tělová psychoterapie dle Geiserové, Integrativní body psychoterapie dle Rosenberga, Na tělo zaměřená
psychoterapie dle Downinga 4 deprese a úzkosti, Seznam psychosomatických potíží, Inventář interpersonálních potíží, Škála self-efficacy) prokázána změna k lepšímu na úrovni malé až střední velikosti efektu, do ukončení psychoterapie (max. ale 2 roky) se ukázala velikost efektu na všech škálách velká
(0.80 – 0.96), kromě self-efficacy, kde byla nižší (0.41). Čím delší byla terapie, tím větší bylo zlepšení. Výsledky byly sledovány ještě 1 rok po ukončení terapie.

Psychoterapeu­tických škol, které pracují s tělem, je v současnosti celá řada (Barshop, 2005; Young, nedatováno, tab. 1). Je důležité učinit následující rozlišení. Na rozdíl od široké škály tzv. body-terapií (např. fyzioterapie, masáže, Alexandrova technika, Feldenkreisova metoda, Rolfing a mnoho dalších), které s tělem mohou pracovat dokonce zručněji a intenzivněji, zahrnuje body-psychoterapie obvyklé aspekty psychoterapie, jako jsou vývojová teorie, teorie psychopatologie, teorie procesu atd.

Tab.1 Nejrozší­řenější body-psychoterapeutické přístupy

Reichiánská charakteroana­lytická vegetoterapie (Wilhelm Reich) Radix psychoterapie (Chuck Kelley)
Neo-Reichiánská psychoterapie (Nick Totton, William West) Unitive psychoterapie (Jay Stattman)
Biodynamická psychoterapie (Gerda Boysen) Biodynamická analýza (Lisbeth Marcher)
Bioenergetická analýza (Alexander Lowen) Organismická psychoterapie (Malcolm Brown
Biosyntetická psychoterapie (David Boadella) Pesso-Boyden psychomotor systém (Albert Pesso)
Hakomi psychoterapie (Ron Kurtz) Psychomotor terapie (Ajuriaguerra)
Core-energetická psychoterapie (John Pierrakos) Rubenfeld synergy (Ilana Rubenfeld)

Zformování IBP odráží současný trend k integraci a eklekticismu v psychoterapii
(Lambert a kol., 2004). Lze ji chápat jako asimilativní integraci (Vybíral, 2010) myšlenek bioenergetické analýzy a psychodynamického přístupu, které jsou eklekticky doplňované (*5) dalšími směry, což přináší paletu nástrojů tělových, verbálních, externalizačních, imaginačních a všímavostních. V systematickém přehledu současných psychoterapeu­tických škol (Vybíral a kol., 2010) nalezneme některé směry pracující s tělem (bioenergetická analýza, hakomi, biosyntéza, PBSP, biodynamická psychoterapie, body terapie, body psychoterapie, taneční terapie), ale integrativní přístupy v body-psychoterapii se v něm nevyskytují. V nejnovější české učebnici psychoterapie (Vybíral, Roubal, 2010) je body-psychoterapie zastoupena biosyntézou, PBSP a ve zkratce také bioenergetikou a psycho-organickou analýzou (2).

Autorem zde prezentovaného integrativního přístupu v body-psychoterapii je Richard Hoffmann, německý psycholog a psychoterapeut, který v Čechách pod záštitou ČAPZT (Česká asociace pro psychoterapii zaměřenou na tělo) pořádá body-psychoterapeutické výcviky od začátku 90. let a je autorem knihy Bioenergetická cvičení (Hoffmann, Gudat, 1993).(3) Jeho přístup se vyvíjel od spíše biosyntetického a bioenergetického pojetí práce s tělem k postupnému zakomponování teorie objektních vztahů a všímavosti až k současnému
pojetí IBP (4). Pojetí IBP dle Hoffmanna je mladý přístup, teprve se usazující a tudíž jeho nevýhodou je dosavadní neexistence vlastního základního textu a empirického ověření. (5)

2. Teoretická východiska v „Integrativní body-psychoterapii“

Pojetí IBP dle Hoffmanna, které budu dále prezentovat, vzniklo spojením následujících psychoterapeu­tických přístupů a konceptů (obr. 1).

Obr. 1 Teoretická východiska integrativní body-psychoterapie

Nosnou kostru poskytuje bioenergetické pojetí charakterových tělesných typů,
s typickým držením těla a blokádami proudění životní síly či energie (Lowen, 2002). Dalším opěrným bodem jsou biosyntetické poznatky o vzniku a vývoji těchto blokád ve vztahu k buněčným zárodečným vrstvám, které se v jedinci projevují jako vzájemně propojené funkční části jeho osobnosti a s kterými lze pracovat jemně diferencovanými principy (Boadella, 2013b). K tomu se přidávají poznatky o pulzaci v těle, která se děje od buněčné úrovně až po úroveň psychickou, a o typických místech v těle, kde se blokády pulzace objevují (Keleman, 7 2005). Hakomi přístup (Kurtz, 2005) přináší možnost pracovat se všímavostí a zvyšovat tak citlivost na vnitřní dění, zároveň ukazuje na možnosti práce s tzv. sondou (viz model procesu), která oslovuje přímo vývojový deficit a umožňuje evokovat a prožívat tělesnou rezonanci6 v klientovi.

Propojení charakterologického a bioenergetického pohledu s psychoanaly­tickými
poznatky o vývoji jedince umožňuje zejména syntetizující přístup Johnsona (2006, 2007). Jeho výběr pojmů a teorií zahrnuje zejména tyto (Johnson, 2007)7: falešné self jako podstata charakterové struktury, která blokuje projev skutečného já a holding jako podpůrný rys prostředí a primární figury pečující o dítě s dostatečným mateřským zaujetím (Winnicott), odrážející dále kompenzační způsob držení těla; fixované vnitřní objektní vztahy (Fairbairn), které vystihují způsob vnitřního vztahování v dospělosti v rámci charakterových typů; teorie separace a individuace (Mahlerová) upřesňující počátek vytváření specifické vývojové struktury s ohledem na vnitřní konflikt týkající se deficitu vývojové potřeby; attunement (vyladění) týkající se vztahu dítě – matka, výklad narcistické poruchy osobnosti a smysl selfobjektů (Kohut); principy štěpení jako raného obranného mechanismu a pohled na hraniční organizaci osobnosti (Kernberg); význam primární rané vazby mezi dítětem a matkou (Bowlby); princip kontejnování8 (Bion) jako součást zpracování afektivního materiálu dítěte matkou ve vztahu matka – dítě, odkazující na tělesný proces s podržením si energie v těle.9

2.1. Osobnost a charakterová struktura

Osobnost jedince podle IBP si pro zjednodušení můžeme představit jako trojúhelník, jehož jednotlivé vrcholy symbolizují jeho tělo – myšlení – emoce. V terapii se tyto tělesné pocity, impulzy, myšlenky, vnitřní monology a hlasy, emoční prožívání, nálady a afekty společně snažíme poznávat, vyjadřovat, propojovat, integrovat do nového celku. Vrcholky trojúhelníku odpovídají třem zárodečným vrstvám: ektoderm, endoderm, mezoderm, z nichž se naše tělo a jeho funkce utváří a jež mohou, ale také nemusí být dobře propojené (Boadella, 2013b). V druhém případě takový stav zažívá jedinec jako tělesný a emoční blok, nebo jako
myšlenkové omezení.

Lowen (2002) pracoval s modelem osobnosti ve formě vrstev, které připomínají
slupky cibule (obr. 2). Systematicky popsal proces uvolňování tzv. impulzu z jeho epicentra, prožívaného jako skutečné já (obr. 3).

Obr. 2 Vrstvy osobnosti

Obr. 3 Uvolňování impulzu

Impulz vychází z našeho pravého já, pramene lásky a vztahování se ke světu a k sobě. Prochází vrstvou emoční a svalovou, jež jsou spolu těsně provázány ve formě spletenců emocí a tělesných reakcí a pocitů. Zcela na povrchu se nacházejí obranné mechanismy, kterými se často navenek ukazujeme. Svalová vrstva se na obranných mechanismech podílí, podporuje je a zároveň chrání nás před vrstvou emocí ležících pod ní, které se neodvažujeme projevit. Impulz volně prochází (v ideálním případě) všemi vrstvami: prožíváme ho, tělesně vyjadřujeme a prožíváme přitom sebe ve formě seberealizace, sebeprosazení nebo sebeovládání.

Energie impulzu v těle směřuje od nabití k vybití na periferii těla, ale na své cestě může být blokována (Lowen, 2002). Typickými bloky bývá pánevní dno, klouby, bránice, hruď, bedra, krk a šíje, oční oblast a mnoho dalších. Energií zde myslím jednak prožívané afektivní nabuzení, na tělesné rovině se jedná o prokrvení a transport zejména kyslíku. Blok v tomto smyslu je svalové stažení, sevřenost, znemožnění prokrvení, volného dýchání, pohybu částí těla a taktéž spontánního prožití různých emocí.

Zadržovaný impulz neumožňuje nasměrování a vybití energie, městná se, způsobuje bolest, chronifikuje se na duševní i tělesné rovině. Tento proces a výsledný stav je různý v závislosti na deficitech vývojových potřeb v raném dětství a je s ním spojeno charakteristické držení těla (Lowen, 2002), které vyplývá ze způsobu adaptace na základní vývojový konflikt či konflikty (tab. 2). Neustále svým tělem vzdorujeme gravitaci a zároveň naše tělo je do značné míry fluidní a pulzující (Keleman, 2005) a podléhá vnitřním vlivům, takže jsme to my, kdo jej do značné míry (de)formujeme.

Tab. 2 Obecné principy držení (těla) u charakterových ty­pů

CHARAKTEROVÝ TYP ZPŮSOB DRŽENÍ
schizoidní držení se pohromadě (holding together)
orální držení se na někom, něčem (holding on)
symbiotický (borderline) držení se od sebe (holding apart)
psychopatický (narcistický) držení se nahoře (holding up)
masochistický držení uvnitř (holding in)
rigidní (falicko-narcistický, hysterický, pasivně-femininní, maskulinně-agresivní) držení se zpět (holding back)

Výsledný charakterový typ či charakterová struktura tedy odráží vývojový deficit,
spojený s vnitřním konfliktem a ukazuje na nalezený kompromis na psychické a tělesné rovině. Johnson (2007) poukazuje na míru strukturovanosti (funkčnosti ega) u každého typu, tedy osobnost nízce strukturovanou a osobnost vysoce strukturovanou10. Nikdo není čistým typem, zároveň každý typ představuje kontinuum v míře deficitu, od těžkého po pouze lehký (od poruchy osobnosti, před neurotický charakter, po charakterový styl).

V praxi sotva najdeme čistý typ, jelikož jsme všichni hledali nasycení svých vývojových potřeb a to se nám každému podařilo ve větší či menší míře. Jsme spíše takovou „skládankou“ i na tělesné rovině, ačkoli určitá struktura může určovat převažující ladění.

Johnson (2006, 2007) Lowenovu teorii charakterových typů systematicky zkoumal a propojil s psychoanaly­tickými vývojovými teoriemi, zejména s teorií individuace a separace Mahlerové (2006). Každá vývojová potřeba je spojená s určitou fází vývoje v raném dětství a to jednak v období před utvořením stálosti objektu v dyádě s matkou (do 3 let věku) a dále také v období pozdějším, tzv. oidipálním (do 6 let věku) v triádě s oběma rodiči (Johnson, 2006).

2.2. Vznik charakterové struktury

Původním sebevyjádřením organismu je pulzující pohyb roztažení a stažení (Keleman, 2005). V případě lidského jedince se jedná o naplňování potřeb a o kontakt s vnějším prostředím, při kterém buduje vnitřní strukturu s rysy nezávislosti a sebeurčení. Vývojové potřeby dítěte z hlediska charakterové analýzy můžeme chápat jako sekvenci klíčových a kvalitativně odlišných fází, které lze také chápat jako právo či nárok lidského jedince vyvstávající z jeho organismické úrovně existence. Dle formulace Johnsona (2006) se jedná o
právo na existenci, právo mít potřeby, právo oddělit se a být sám sebou, právo být autonomní, právo být asertivní a právo sexuálně milovat.

V případě, že projev a naplnění dané vývojové potřeby je chronicky narušován,
hovoříme o vzniku charakterové struktury. Její vznik lze shrnout do několika kroků (Johnson, 2006, tab. 3). Pokud je dítě v naplňování svých potřeb výrazně a opakovaně frustrováno, jeho organismus své impulzy inhibuje za pomoci svalových stahů, identifikuje se s nároky prostředí a dochází k formaci určitého charakteru (falešného self).

Tab. 3 Fáze vzniku charakterové struktury

sebe-potvrzení instinktivní pulzace, expanze a kontrakce
negativní odezva prostředí původní exprese životní síly je zablokována chováním rodičů, které neuspokojuje potřebu dítěte
reakce organismu hněv, strach, zármutek jako signál pro rodiče, aby zastavili frustraci, přináší vnitřní zmatek do nehotového ega dítěte
sebe-negace dítě se přidává k prostředí, aby zastavilo vnější frustraci a také vnitřní afekt, negace původního impulzu i sekundární reakce organismu, obranné mechanismy se zapojují
proces přizpůsobení adaptace na sebe-negaci i na vnější frustraci, investice do falešného self a do ego-ideálu, ego-syntonní/dystonní prožívání, povznesení se nad své přirozené já, své nenaplněné potřeby a nezvládnuté emoce, charakterologický kompromis (viz dále „iluze“)
iluze kontrakce čemu dítě věří, že dosahuje, pokud jsou jeho přirozené síly blokovány
iluze uvolnění co dítě se obává, že zažije, když by své přirozené síly uvolnilo

Výsledné falešné self je tak tím nejlepším pokusem o řešení vývojového konfliktu
v daném vztahovém prostředí a je možné v něm zachytit vývojově dané vláštnosti každého charakterového typu (Johnson, 2006, tab. 4).

Tab. 4 Vývojové zvláštnosti jednotlivých charakterových typů

 

schizoidní

orální

symbiotický

sebe-potvrzení

mám právo existovat

mám právo potřebovat

mám právo se ohraničovat a oddělit

negativní odezva prostředí

nepřátelství, chlad

deprivace

odtažitost, panika

reakce organismu

strach, destruktivní hněv

všepohlcující hněv

panika

sebe-negace

nemám právo existovat

nepotřebuji

nechci se oddělit

držení těla

ztuhlost kloubů, krku, bránice, zkroucení páteře, vystrašený nebo nepřítomný pohled

zadržování čelistí, hrdlem, pažemi, zrazená touha v očích

zůstávání v klidu, zadržování dechu, udržování nevyvinutého, nedostatečného těla

proces přizpůsobení:

 

 

 

kompromis ega

budu žít, aniž bych cítil své tělo, svět budu kontaktovat prostřednictvím svých myšlenek

budu žít, aniž bych ke světu vztahoval ruce a kontaktovat jej budu skrze ustupování a čekání

budu žít prostřednictvím někoho jiného, skrze zaplétání se

charakteristické chování

intelektualizace, spiritualizace, odtažitost

romantizování, toužení, lpění, kolaps

závislost, lpění, stěžování si, strach z odloučení

ego-ideál

budu vyjímečný

budu milovat a dávat

budu loajální

iluze kontrakce

mým životem je moje mysl, myšlení, vyjímečnost, můžu žít skrze ně

nemám potřeby, dávám a potřebují mne

jsem v bezpečí, pokud jsem s tebou

iluze uvolnění

budu sprovozen ze světa

budu opuštěný a bezmocný

budu opuštěný a bezmocný

 

psychopatický

masochistický

rigidní

sebe-potvrzení

mám právo být autonomní

mám právo mít vlastní vůli

mám právo milovat, být milován a milovat sexuálně

negativní odezva prostředí

ponížení, využívání, nebo oboje

porážka, invaze

odmítnutí, nebo svedení a odmítnutí

reakce organismu

bezmocný vztek

vzdorovitý vztek

vážné ublížení

sebe-negace

nepotřebuji podporu

jsem tvůj

nemůžu milovat

držení těla

zadržování ramen, hrudníku, tlak v abdomenu, ostražitý pohled

zadržování stehny, pánevním dnem, šíjí, obličejem (úsměv),trpící oči

zadržování povrchem těla, pánví, rozhodnou čelistí a smutným zrakem

proces přizpůsobení:

 

 

 

kompromis ega

budu žít, aniž bych se cítil bezmocným a svět budu kontaktovat skrze kontrolu užitečnosti

budu žít, aniž bych se snažil potvrdit svoji nezávislost a svět budu kontaktovat skrze přehnanou poddajnost

budu žít bez lásky a svět budu kontaktovat tím, že se udělám přitažlivým (výkonem či zjevem)

charakteristické chování

manévrování, intriky, úskočnost, výkonnost

příjemný, ambivalentní, sebepodceňující, obětavý, plačtivý, pasivně provokující

dosahuje výsledky, přitažlivý, soběstačný

ego-ideál

chci být na vrcholu

chci být dobrý

chci být dokonalejší a přitažlivý

iluze kontrakce

sám dokážu cokoliv, co si budu přát

budu milován, pokud budu dobrý

budu milován, pokud budu dokonalejší a přitažlivější

iluze uvolnění

budu využívaný, manipulovaný, ponížený a bezmocný

budu poražen a ponížen

budu odmítnut, jestliže plně otevřu své srdce

U každého charakterového typu nalezneme specifický způsob používání a zneužívání svého těla spolu s interakčním stylem v mezilidských vztazích (Smith, 2007). Interakční styl se odráží rovněž v přenosových jevech během psychoterapie v závislosti na charakterové struktuře klienta a psychoterapeuta (Leites, 1976).

2.3. Všímavost

Všímavost (mindfulness) je v současnosti populární fenomén, který je v psychologii a medicíně zkoumán přibližně od počátku 80.let 20.století. Je převzatý původně z buddhistické meditační praxe. Všímavost je vymezovaná jako kultivovaná pozornost volně zaměřená na přítomný okamžik prožívání, bez hodnocení, bez reagování, pouhá registrace dění. Lze ji rozvíjet různě, např. pomocí dechu, všímavými způsoby dělání běžných věcí (mytí, jídlo atd.), praktikováním meditace. Koncept všímavosti začaly inkorporovat různé nové psychoterapeutické přístupy, např. MBCT11 (Crane, 2009), DBT12 (Swales, Heard, 2009), ACT13 (Flaxman et al., 2011), satiterapie (Frýba, 2002).

Jak bylo výše řečeno, každý charakterový typ vykazuje specifickou vývojově danou adaptaci osobnosti (včetně držení těla) plynoucí z deficitu z raných vztahů s primární figurou (rodičem). Kurtz (2005) ukazuje, že při uvedení klienta do stavu všímavosti můžeme pomocí tzv. sondy s těmito deficity týkající se jádra (self) zajímavě pracovat. Stav všímavosti se vyznačuje způsobem pozornosti. Ta je nehodnotícím způsobem zaměřena na vlastní prožívání, myšlení, jednání, které se děje v současném okamžiku a které pouze pozorujeme, nebráníme se mu, nejednáme z něj (Kurtz, 2005).

Sonda je experiment, který představuje evokovaný zážitek, jehož průběh klient všímavě pozoruje a je mu účasten. Sonda je vlastně esence deficientní potřeby a vnáší do těla specifickou tělesně pocitovou a emoční rezonanci. Sondy v důsledku vybuzují nevědomý materiál, který se manifestuje tělesnými pocity, emocemi, představami, myšlenkami, jež klient ve stavu všímavosti může zachycovat, prožívat, sdílet. Obvykle má formu věty, která vyjadřuje něco zásadního pro klientovo deficitní self. Může mít i formu dotyku, pohybu, změny postury. Příklady sond pro jednotlivé charakterové typy jsou následující (tab. 5).

Tab. 5 Sondy specifické pro charakterové typy

charakterový typ

sondy

schizoidní

Je v pořádku cítit.
Vše v tobě je lidské.
Patříš sem.

orální

Pomůžu ti být silným.
Jsem tu teď pro tebe.
Budu tě podporovat.

symbiotický

Pomohu ti zvládnout samostatný život.
Můžeš se ode mne oddělit a cítit se celistvě.
Můžeš se ode mne oddálit a já tě v tom budu podporovat.

psychopatický

Vážím si tě.
Je v pořádku být zraněný.
Můžeš určit odstup mezi námi.

masochistický

Můžeš se změnit.
Vezmi si čas.
Je v pořádku být rozhněvaný.

rigidní

Jsi v pořádku takový, jaký jsi.
Jsem na tvé straně.
Nemáš zapotřebí mě uspokojit.

Závěr

Silnou stránkou IBP je, že může pracovat poměrně vyváženě na tělesně experienciální rovině a také na rovině verbální a vztahové. Omezení IBP kromě výše zmíněných stínů také plyne z experienciálního způsobu učení ve výcviku založeného na ztělesnění (embodiment) znalostí a dovedností. Terapeutova efektivita je potom v praxi do značné míry ovlivněna kvalitou kontaktu se svým vlastním tělem.

Pojetí Hoffmannovy IBP je pragmatického původu, založené na zkušenostech svého tvůrce a teprve čeká na hlubší a kritické propracování, stejně tak na empirické ověření. Plodným směrem také bude vymezní body-psychoterapie obecně vůči psychosomatice, hledání provázanosti a specifického přínosu.

Literatura:

Barshop, C. C. (2005). Body Psychotherapy Modalities. Journal Articles and Online Sources. The USA Body Psychotherapy Journal, 4 (2), s. 71–87.
Boadella, D. (2013a). Wilhelm Reich: průkopník nového myšlení. Praha: Malvern.
Boadella, D. (2013b). Životní proudy. Praha: Triton.
Crane, R. (2009). Mindfulness-Based Cognitive Therapy: Distinctive Features.
Hove: Routledge.
Flaxman, P., Blackledge, J. T., Bond, F. W. (2011). Acceptance and Commitment Therapy: Distinctive Features. Hove: Routledge.
Frýba, M. (2002). Principy satiterapie. Praha: Atelier satiterapie.
Hoffmann, R., Gudat, U. (1993). Bioenergetická cvičení. Praha: Portál.
IBP Central Institute. (nedat.). Integrative Body Psychotherapy. About IBP. získáno 17. září 2014 z http://www.ibponline.org
Johnson, S. M. (1987). Humanizing the Narcissistic Style. New York: W. W. Norton & Company.
Johnson, S. M. (2006). Charakterová proměna člověka. Terapeutický přístup k raným poruchám. Brno: Computer Press.
Johnson, S. M. (2007). Charakterové typy člověka. Terapeutická léčba raných poruch. Brno: Computer Press.
Keleman, S. (2005). Anatomie emocí. Emoce a jejich vliv na lidské tělo. Praha: Portál.
Koemeda-Lutz, M., Kaschke, M., Revenstorf, D., Scherrmann, T., Weiss, H., Soeder, U.
(2008). Evaluation of the Effectiveness of Body Psychotherapy in Outpatient Settings
(EEBP): A Multi-Centre Study in Germany & Switzerland. Hakomi Forum, 19–20–21, 113–122. Získáno 5. března 2014 z: http://www.eabp.org/…/Koemeda.htm
Kurtz, R. (2005). Body-Centered Psychotherapy. The Hakomi Method. Mendocino:
LifeRhythm.
Lambert, M. J., Garfield, S. L., Bergin, A. E. (2004). Overview, Trends, and Future Issues. In
Lambert, M. J. (Ed.) Bergin and Garfield's handbook of psychotherapy and behavior change (5.vyd.). New York: John Wiley & Sons, 805–821.
Leites, A. (1976). Countertransfe­rence. A Characterological Approach. New York: Institute for the New Age.
Lowen, A. (1967). The Betrayal of the Body. New York: Macmillan.
Lowen, A. (2002). Bioenergetika. Terapie duše pomocí práce s tělem. Praha: Portál.
Mahlerová, M. S., Pine, F., Bergmanová, A. (2006). Psychologický zrod dítěte. Praha: Triton.
Macháček, J. (2013). Integrativní psychoterapie zaměřená na tělo. Psychoterapie 7 (2), s. 93–98.
May, J. (2005). The Outcome of Body Psychotherapy Research. USABP Journal, 4 (2), s. 93–115.
Rand, M. L. (nedat.). Self, boundaries and containment: an integrative body psychotherapy viewpoint. Získáno 26. září 2014 z: http://www.drrandbodymindtherapy.com/…-Contain.pdf
Röhricht, F. (2009). Body oriented psychotherapy – the state of the art in empirical research and evidence based practice: a clinical perspective. Body, Movement and Dance in Psychotherapy, 4 (2), s. 135–156.
Schroeter, V., Thomson, B. (2011). Bend Into Shape. Techniques for Bioenergetic Therapists. Encinitas, California: vlastním nákladem.
Smith, E. W. L. (2007). Tělo v psychoterapii. Praha: Portál.
Solms, M., Turnbull, O. (2014). Mozek a vnitřní svět. Úvod do neurovědy subjektivní zkušenosti. Praha: Portál.
Swales, M. A., Heard, H. L. (2009). Dialectical Behaviour Therapy: Distinctive Features.
Hove: Routledge.
Vybíral, Z. (2010). Integrace v psychoterapii. In Vybíral, Z., Roubal, J. (Eds.). Současná psychoterapie. Praha: Portál, s. 278–300.
Vybíral, Z., Castonguay, L., Danelová, E., Hodoval, R., Kulhavý, V., Plchová, R., Přibylová,
H. (2010). Kolik je na světě psychoterapií? Psychoterapie, 4 (1), s. 39–55.
Vybíral, Z., Roubal, J. (Eds.). (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál.
Young, C. (nedat.). What Is Body-Psychotherapy? A European Perspective. Získáno 5. března 2014 z: http://eabp.org/…otherapy.pdf
Young, C., Westland, G. (2014). Shadows in the History of Body Psychotherapy: Part 1.
International Body Psychotherapy Journal, 13 (1), s. 13–30.

Informace o autorovi:

PhDr. Filip Abramčuk, Ph.D. působí na Katedře pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde se věnuje oblastem jako je psychoterapie, vztah v pomáhajících profesích, sociálně psychologické a seberozvojové semináře. Zároveň pracuje v soukromé psychologické praxi. Dlouhodobě se zajímá o práci s tělem v psychoterapii a koncept všímavosti.

Kontaktní údaje:
Email: fabramcuk@pf.jcu.cz
Adresa: Katedra pedagogiky a psychologie, Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita
Dukelská 9, České Budějovice, 370 01

Poznámky:

2
Autorem je Paul C. Boysen, jedná se o spojení psychoanalýzy a psychoterapie zaměřené na tělo.
3
Kromě toho na české scéně rovněž působí Český institut Biosyntézy a skupina Biodynamické psychoterapie
(bez vlastní asociace).
4
Názvem podobná Integrative Body Psychotherapy Jacka L. Rosenberga z USA (IBP Central Institute, nedat.;
Rand, nedat.) se na rozdíl od naší koncepce IPB opírá původně o Gestalt terapii (původní název zněl Gestalt
Body Psychotherapy) a nezapojuje Hakomi přístup.
5
Základní literaturu tvoří knihy od Johnsona (1987, 2006, 2007), Lowena (1967, 2002), Kurtze (2005),
Kelemana ( 2005), Schroeterové a Thomsonové (2011).
6
Somatická rezonance vystihuje všímavě prožívanou tělesnou reakci či reakce na verbální obsah, tělesný projev,
vztahovou kvalitu ve vztahu k druhému člověku.
8
Kontejnování při práci s tělem spočívá ve zvyšování kapacity těla pojmout prožívané impulzy (tělové, s emoční
složkou) a nechávat je projít při udržení všímavosti, k čemuž se dostáváme uzemňováním těla při prožívání
zahlcujících emocí, zpřítomňováním se všímavostí k dechu a k tělu.
9
Zájemce o detailnější popis zmíněných pojmů odkazuji z důvodu nedostatku místa zde v článku na literaturu
Johnsona, popř. na původní psychoanalytická díla.
10
Odhad míry strukturovanosti a funkčnosti ega je důležitým indikátorem aplikace konkrétních postupů IBP a
odvíjí se od ní také terapeutova opatrnost, modifikace či dokonce neaplikování některých postupů IBP (např.
silně expresivních) zejména u nízce strukturovaných osobností.
11
Mindfulness-based cognitive therapy (česky: na všímavosti založená kognitivní terapie)
12
Dialectical behaviour therapy (česky: dialektická behaviorální terapie)
13
Acceptance and commitment therapy (česky: terapie založená na akceptaci a závazku)