Úvod » Odborné články » Integrativní body-psychoterapie I.: teoretická východiska
(Integrative body-psychotherapy I.: theoretical base)
PhDr. Filip Abramčuk, Ph.D., Katedra pedagogiky a psychologie, Pedagogická
fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, email: fabramcuk@pf.jcu.cz
Článek vyjde také v časopise Psychoterapie 3–4/2014.
Abstrakt
Práce s tělem v psychoterapii má své kořeny sahající k W. Reichovi.
V současné době je pro ni typická velká různorodost škol a přístupů.
Integrativní body-psychoterapie je zde prezentovaná v jejích teoretických
východiscích. Její vznik je poměrně nedávný. Hlavními pilíři je
bioenergetika A. Lowena, syntéza charakterové analýzy, psychoanalytické
teorie objektních vztahů a tělových přístupů S. Johnsona, přístup
založený na všímavosti R. Kurtze a také vlivy z biosyntézy D. Boadelly a
formativní psychologie S. Kelemana. Krátce je zde
popsána koncepce osobnosti dle Lowena, pojetí energie v těle a její
uvolňování ve formě impulzu ze self a důsledky jejího zadržování
v podobě tělesných bloků. Je vysvětlen pojem charakterové struktury a
jejího vzniku v obecné i konkrétní podobě. Nakonec je představeno
použití všímavosti způsobem improvizovaných experimentů a tzv. sond.
Klíčová slova: integrativní body-psychoterapie, na tělo zaměřená psychoterapie, všímavost, bioenergetická analýza, charakterová analýza
Abstract
Working with the body in the psychotherapy has roots coming up from W. Reich.
Today a great variability among different schools and approaches is typical for
it. The Integrative body-psychotherapy is presented in its theoretical base. Its
origin is quite recent. The main pillars are A. Lowen ́s bioenergetics, S.
Johnson ́s synthesis of character analysis, 1 psychoanalytical object
relations theory and body approaches, R. Kurtz ́s mindfulness based approach,
and also influences from D. Boadella ́s biosynthesis and S. Keleman
́s formative psychology. It is shortly described the concept of personality of
Lowen, the concept of energy
in the body, releasing it through impulses from the self and impacts of holding
it in the form of blocks in the body. It is explained the concept of character
structure and the development of it in general and concrete way. Finally it is
introduced the use of mindfulness in the way of improvised experiments and so
called probes.
Key words: integrative body-psychotherapy, body-oriented psychotherapy, mindfulness, bioenergetic analysis, character analysis
Úvod
O integrativní psychoterapii zaměřené na tělo (integrativní
body-psychoterapii, dále jako IBP) jsme v českém prostředí již nedávno
slyšeli. V 2. čísle časopisu Psychoterapie z roku 2013 byl publikován
článek kolegy Macháčka (2013), který stručně nastínil podstatu tohoto
přístupu, jehož jsme oba stoupenci. Jeho text představuje stručný
historický původ body-psychoterapie, zmínku o teoretických východiscích
IBP, zhodnocení předností a rizik tohoto přístupu a ilustrativní
kazuistickou ukázku. Tento text předchozí článek dále rozvíjí v rovině
teoretické koncepce IBP (kterou bude následovat článek věnovaný
psychoterapeutickému
procesu s kazuistickými ukázkami).
1. Body-psychoterapie, její původ a školy
Body-psychoterapie je svébytnou oblastí poměrně různorodých
psychoterapeutických přístupů, které jsou postaveny na předpokladu
funkční psychické a tělesné jednoty v osobnosti člověka a na možnosti
přímé práce s tělem (tj. včetně použití dotyku). Je to přístup
řídící se 2
psychoterapeutickými principy a je včleněn do široké rodiny
psychoterapeutických přístupů. Evropská asociace pro body-psychoterapii
(EABP), která je členem Evropské asociace pro psychoterapii (EAP), sdružuje
různé instituty zaměřené na práci s tělem, poskytuje etický kodex,
vydává mezinárodní časopis, pořádá konference, zaměřuje se na výzkum,
garantuje odbornou kvalitu výcviků registrovaných institutů. Podobné
nadnárodní asociace existují také v Severní a Jižní Americe a
v Austrálii.
Ačkoli tělem se psychoterapie zabývala od samého začátku (P. Janet, S.
Freud a
problematika hysterie s mechanismy konverze), když nahlédneme do učebnic
psychoterapie, je evidentní, že v psychoterapeutickém prostředí
převažují ty přístupy, které s tělem explicitně nepracují. Počátky
využívání práce s tělem v psychoterapii bývají spojované především
s kontroverzní osobou Wilhelma Reicha (1897–1957). Reich uvedl do
psychoterapie možnost přímé práce s tělem (tj. také použití
terapeutova dotýkání se klienta), zabýval se ztělesněním obranných
mechanismů, vznikem a vývojem charakterové struktury jedince. Zjistil, že
obranné mechanismy se nevědomě manifestují rovněž tělesně a nazýval to
svalovým krunýřem, s kterým dál tělesně pracoval. Svými pozdějšími
postupy se však odborně i osobně zdiskreditoval (Boadella, 2013a).
Historie psychoterapie je provázena vývojem postoje psychoterapeutů k tomu, zda a jak s tělem pracovat v psychoterapii. Young a Westland (2013) v tom vidí vztah terapeuta ke svému stínu (v pojetí Jungova archetypu). Tento stín se projevoval v samotných terapeutických koncepcích (zahrnujeme práci s tělem nebo ne?) a v institucionální rovině (kdo je a kdo není přijatelný v komunitě psychoterapeutů?). Samotná rehabilitace Reichova díla nastala až později zejména díky Davidu Boadellovi (2013a). Nicméně toto schizma kolem přijetí práce s tělem je v psychoterapii jako oboru přítomno dodnes.
Ke stigmatizaci body-psychoterapie přispívaly také způsoby práce post-reichiánských škol, které nebyly z dnešního pohledu vždy etické a profesionální. Hlubší reflexe a prozření 3 z idealizace tělové práce započala až v 90.letech 20.století. Mezi stíny body-psychoterapie patří jednak povětšinou reflektovaná rizika (zneužívající dotyk, re-traumatizace, zhroucení obran, nevhodná regrese), ale také rizika neuvědomovaná (např. pocit vyjímečnosti tělového přístupu, kompetice mezi školami, opovrhování empirickým ověřením, anti-intelektualismus) (Young, Westland, 2013).
K diskuzi o tom, zda propojování tělesné a verbální roviny je podstatné či ne dodávají podněty i některé neurovědecké poznatky, které se týkají problematiky vědomí a nevědomí (Solms, Turnbull, 2014). Podle nich se ukazuje, že tělo (pocity, vjemy z vnitřního prostředí člověka) je zdrojem základního (primárního) stavu vědomí, tj. „nejzákladnějšího ztělesnění našeho vlastního já“ a „aktuálního stavu našeho já“ (Solms, Turnbull, 2014, s. 96), a to skrze funkce mozkového kmene (rozšířený retikulární a talamický aktivační systém – RRTAS). Zatímco reflektující (sekundární) vědomí je zase spojené s funkcí jazykových oblastí levé mozkové hemisféry a prefrontálních laloků. Obě roviny v jedinci na sebe nasedají a kooperují.
Výzkum body-psychoterapie se navzdory zmíněnému
antipatickému postoji začal pozvolna rozvíjet. Vliv na tento obrat mělo
především ustanovení komise pro vědu a výzkum při EABP. Seznam
výzkumných studií na stánkách EABP čítá cca 70 položek (stav
k červenci 2014). Přehledově ukazuje dosavadní výsledky výzkumu May
(2005) a Röhricht (2009). Nicméně přesvědčivější srovnávací a
meta-analytické výzkumné studie zatím chybějí. Zmíním zde stručně
dlouhodobou kvantitativní studii Margit Koemeda-Lutzové a jejího týmu
(Koemeda-Lutz et al., 2008), jež se týkala efektivity body-psychoterapeutické
péče o ambulantní pacienty. Výzkum trval několik let (1998–2005) ve
Švýcarsku a v Německu,
zahrnoval 124 psychoterapeutů pracujících v 8 různých modalitách1 a
342 jejich pacientů. Po prvních 6 měsících psychoterapie byla na všech
použitých škálách (SCL-90, Beková škála 1 Bioenergetika, Biosyntéza,
Hakomi, Biodynamika, Unitivní psychoterapie, Na klienta zaměřená verbální
a tělová psychoterapie dle Geiserové, Integrativní body psychoterapie dle
Rosenberga, Na tělo zaměřená
psychoterapie dle Downinga 4 deprese a úzkosti, Seznam psychosomatických
potíží, Inventář interpersonálních potíží, Škála self-efficacy)
prokázána změna k lepšímu na úrovni malé až střední velikosti efektu,
do ukončení psychoterapie (max. ale 2 roky) se ukázala velikost efektu na
všech škálách velká
(0.80 – 0.96), kromě self-efficacy, kde byla nižší (0.41). Čím delší
byla terapie, tím větší bylo zlepšení. Výsledky byly sledovány ještě
1 rok po ukončení terapie.
Psychoterapeutických škol, které pracují s tělem, je v současnosti celá řada (Barshop, 2005; Young, nedatováno, tab. 1). Je důležité učinit následující rozlišení. Na rozdíl od široké škály tzv. body-terapií (např. fyzioterapie, masáže, Alexandrova technika, Feldenkreisova metoda, Rolfing a mnoho dalších), které s tělem mohou pracovat dokonce zručněji a intenzivněji, zahrnuje body-psychoterapie obvyklé aspekty psychoterapie, jako jsou vývojová teorie, teorie psychopatologie, teorie procesu atd.
Tab.1 Nejrozšířenější body-psychoterapeutické přístupy
Reichiánská charakteroanalytická vegetoterapie (Wilhelm Reich) | Radix psychoterapie (Chuck Kelley) |
Neo-Reichiánská psychoterapie (Nick Totton, William West) | Unitive psychoterapie (Jay Stattman) |
Biodynamická psychoterapie (Gerda Boysen) | Biodynamická analýza (Lisbeth Marcher) |
Bioenergetická analýza (Alexander Lowen) | Organismická psychoterapie (Malcolm Brown |
Biosyntetická psychoterapie (David Boadella) | Pesso-Boyden psychomotor systém (Albert Pesso) |
Hakomi psychoterapie (Ron Kurtz) | Psychomotor terapie (Ajuriaguerra) |
Core-energetická psychoterapie (John Pierrakos) | Rubenfeld synergy (Ilana Rubenfeld) |
Zformování IBP odráží současný trend k integraci a eklekticismu
v psychoterapii
(Lambert a kol., 2004). Lze ji chápat jako asimilativní integraci (Vybíral,
2010) myšlenek bioenergetické analýzy a psychodynamického přístupu, které
jsou eklekticky doplňované (*5) dalšími směry, což přináší paletu
nástrojů tělových, verbálních, externalizačních, imaginačních a
všímavostních. V systematickém přehledu současných
psychoterapeutických škol (Vybíral a kol., 2010) nalezneme některé směry
pracující s tělem (bioenergetická analýza, hakomi, biosyntéza, PBSP,
biodynamická psychoterapie, body terapie, body psychoterapie, taneční
terapie), ale integrativní přístupy v body-psychoterapii se v něm
nevyskytují. V nejnovější české učebnici psychoterapie (Vybíral,
Roubal, 2010) je body-psychoterapie zastoupena biosyntézou, PBSP a ve zkratce
také bioenergetikou a psycho-organickou analýzou (2).
Autorem zde prezentovaného integrativního přístupu v body-psychoterapii
je Richard Hoffmann, německý psycholog a psychoterapeut, který v Čechách
pod záštitou ČAPZT (Česká asociace pro psychoterapii zaměřenou na tělo)
pořádá body-psychoterapeutické výcviky od začátku 90. let a je autorem
knihy Bioenergetická cvičení (Hoffmann, Gudat, 1993).(3) Jeho přístup se
vyvíjel od spíše biosyntetického a bioenergetického pojetí práce
s tělem k postupnému zakomponování teorie objektních vztahů a
všímavosti až k současnému
pojetí IBP (4). Pojetí IBP dle Hoffmanna je mladý přístup, teprve se
usazující a tudíž jeho nevýhodou je dosavadní neexistence vlastního
základního textu a empirického ověření. (5)
2. Teoretická východiska v „Integrativní body-psychoterapii“
Pojetí IBP dle Hoffmanna, které budu dále prezentovat, vzniklo spojením následujících psychoterapeutických přístupů a konceptů (obr. 1).
Obr. 1 Teoretická východiska integrativní body-psychoterapie
Nosnou kostru poskytuje bioenergetické pojetí charakterových tělesných
typů,
s typickým držením těla a blokádami proudění životní síly či energie
(Lowen, 2002). Dalším opěrným bodem jsou biosyntetické poznatky o vzniku a
vývoji těchto blokád ve vztahu k buněčným zárodečným vrstvám, které
se v jedinci projevují jako vzájemně propojené funkční části jeho
osobnosti a s kterými lze pracovat jemně diferencovanými principy (Boadella,
2013b). K tomu se přidávají poznatky o pulzaci v těle, která se děje od
buněčné úrovně až po úroveň psychickou, a o typických místech
v těle, kde se blokády pulzace objevují (Keleman, 7 2005). Hakomi přístup
(Kurtz, 2005) přináší možnost pracovat se všímavostí a zvyšovat tak
citlivost na vnitřní dění, zároveň ukazuje na možnosti práce s tzv.
sondou (viz model procesu), která oslovuje přímo vývojový deficit a
umožňuje evokovat a prožívat tělesnou rezonanci6 v klientovi.
Propojení charakterologického a bioenergetického pohledu
s psychoanalytickými
poznatky o vývoji jedince umožňuje zejména syntetizující přístup
Johnsona (2006, 2007). Jeho výběr pojmů a teorií zahrnuje zejména tyto
(Johnson, 2007)7: falešné self jako podstata charakterové struktury, která
blokuje projev skutečného já a holding jako podpůrný rys prostředí a
primární figury pečující o dítě s dostatečným mateřským zaujetím
(Winnicott), odrážející dále kompenzační způsob držení těla;
fixované vnitřní objektní vztahy (Fairbairn), které vystihují způsob
vnitřního vztahování v dospělosti v rámci charakterových typů; teorie
separace a individuace (Mahlerová) upřesňující počátek vytváření
specifické vývojové struktury s ohledem na vnitřní konflikt týkající se
deficitu vývojové potřeby; attunement (vyladění) týkající se vztahu
dítě – matka, výklad narcistické poruchy osobnosti a smysl selfobjektů
(Kohut); principy štěpení jako raného obranného mechanismu a pohled na
hraniční organizaci osobnosti (Kernberg); význam primární rané vazby mezi
dítětem a matkou (Bowlby); princip kontejnování8 (Bion) jako součást
zpracování afektivního materiálu dítěte matkou ve vztahu matka –
dítě, odkazující na tělesný proces s podržením si energie
v těle.9
2.1. Osobnost a charakterová struktura
Osobnost jedince podle IBP si pro zjednodušení můžeme představit jako
trojúhelník, jehož jednotlivé vrcholy symbolizují jeho tělo –
myšlení – emoce. V terapii se tyto tělesné pocity, impulzy, myšlenky,
vnitřní monology a hlasy, emoční prožívání, nálady a afekty společně
snažíme poznávat, vyjadřovat, propojovat, integrovat do nového celku.
Vrcholky trojúhelníku odpovídají třem zárodečným vrstvám: ektoderm,
endoderm, mezoderm, z nichž se naše tělo a jeho funkce utváří a jež
mohou, ale také nemusí být dobře propojené (Boadella, 2013b). V druhém
případě takový stav zažívá jedinec jako tělesný a emoční blok, nebo
jako
myšlenkové omezení.
Lowen (2002) pracoval s modelem osobnosti ve formě vrstev, které
připomínají
slupky cibule (obr. 2). Systematicky popsal proces uvolňování tzv. impulzu
z jeho epicentra, prožívaného jako skutečné já (obr. 3).
Obr. 2 Vrstvy osobnosti
Obr. 3 Uvolňování impulzu
Impulz vychází z našeho pravého já, pramene lásky a vztahování se ke světu a k sobě. Prochází vrstvou emoční a svalovou, jež jsou spolu těsně provázány ve formě spletenců emocí a tělesných reakcí a pocitů. Zcela na povrchu se nacházejí obranné mechanismy, kterými se často navenek ukazujeme. Svalová vrstva se na obranných mechanismech podílí, podporuje je a zároveň chrání nás před vrstvou emocí ležících pod ní, které se neodvažujeme projevit. Impulz volně prochází (v ideálním případě) všemi vrstvami: prožíváme ho, tělesně vyjadřujeme a prožíváme přitom sebe ve formě seberealizace, sebeprosazení nebo sebeovládání.
Energie impulzu v těle směřuje od nabití k vybití na periferii těla, ale na své cestě může být blokována (Lowen, 2002). Typickými bloky bývá pánevní dno, klouby, bránice, hruď, bedra, krk a šíje, oční oblast a mnoho dalších. Energií zde myslím jednak prožívané afektivní nabuzení, na tělesné rovině se jedná o prokrvení a transport zejména kyslíku. Blok v tomto smyslu je svalové stažení, sevřenost, znemožnění prokrvení, volného dýchání, pohybu částí těla a taktéž spontánního prožití různých emocí.
Zadržovaný impulz neumožňuje nasměrování a vybití energie, městná se, způsobuje bolest, chronifikuje se na duševní i tělesné rovině. Tento proces a výsledný stav je různý v závislosti na deficitech vývojových potřeb v raném dětství a je s ním spojeno charakteristické držení těla (Lowen, 2002), které vyplývá ze způsobu adaptace na základní vývojový konflikt či konflikty (tab. 2). Neustále svým tělem vzdorujeme gravitaci a zároveň naše tělo je do značné míry fluidní a pulzující (Keleman, 2005) a podléhá vnitřním vlivům, takže jsme to my, kdo jej do značné míry (de)formujeme.
Tab. 2 Obecné principy držení (těla) u charakterových typů
CHARAKTEROVÝ TYP | ZPŮSOB DRŽENÍ |
---|---|
schizoidní | držení se pohromadě (holding together) |
orální | držení se na někom, něčem (holding on) |
symbiotický (borderline) | držení se od sebe (holding apart) |
psychopatický (narcistický) | držení se nahoře (holding up) |
masochistický | držení uvnitř (holding in) |
rigidní (falicko-narcistický, hysterický, pasivně-femininní, maskulinně-agresivní) | držení se zpět (holding back) |
Výsledný charakterový typ či charakterová struktura tedy odráží
vývojový deficit,
spojený s vnitřním konfliktem a ukazuje na nalezený kompromis na psychické
a tělesné rovině. Johnson (2007) poukazuje na míru strukturovanosti
(funkčnosti ega) u každého typu, tedy osobnost nízce strukturovanou a
osobnost vysoce strukturovanou10. Nikdo není čistým typem, zároveň každý
typ představuje kontinuum v míře deficitu, od těžkého po pouze lehký (od
poruchy osobnosti, před neurotický charakter, po charakterový styl).
V praxi sotva najdeme čistý typ, jelikož jsme všichni hledali nasycení svých vývojových potřeb a to se nám každému podařilo ve větší či menší míře. Jsme spíše takovou „skládankou“ i na tělesné rovině, ačkoli určitá struktura může určovat převažující ladění.
Johnson (2006, 2007) Lowenovu teorii charakterových typů systematicky zkoumal a propojil s psychoanalytickými vývojovými teoriemi, zejména s teorií individuace a separace Mahlerové (2006). Každá vývojová potřeba je spojená s určitou fází vývoje v raném dětství a to jednak v období před utvořením stálosti objektu v dyádě s matkou (do 3 let věku) a dále také v období pozdějším, tzv. oidipálním (do 6 let věku) v triádě s oběma rodiči (Johnson, 2006).
2.2. Vznik charakterové struktury
Původním sebevyjádřením organismu je pulzující pohyb roztažení a
stažení (Keleman, 2005). V případě lidského jedince se jedná
o naplňování potřeb a o kontakt s vnějším prostředím, při kterém
buduje vnitřní strukturu s rysy nezávislosti a sebeurčení. Vývojové
potřeby dítěte z hlediska charakterové analýzy můžeme chápat jako
sekvenci klíčových a kvalitativně odlišných fází, které lze také
chápat jako právo či nárok lidského jedince vyvstávající z jeho
organismické úrovně existence. Dle formulace Johnsona (2006) se jedná o
právo na existenci, právo mít potřeby, právo oddělit se a být sám sebou,
právo být autonomní, právo být asertivní a právo sexuálně milovat.
V případě, že projev a naplnění dané vývojové potřeby je chronicky
narušován,
hovoříme o vzniku charakterové struktury. Její vznik lze shrnout do
několika kroků (Johnson, 2006, tab. 3). Pokud je dítě v naplňování
svých potřeb výrazně a opakovaně frustrováno, jeho organismus své impulzy
inhibuje za pomoci svalových stahů, identifikuje se s nároky prostředí a
dochází k formaci určitého charakteru (falešného self).
Tab. 3 Fáze vzniku charakterové struktury
sebe-potvrzení | instinktivní pulzace, expanze a kontrakce |
negativní odezva prostředí | původní exprese životní síly je zablokována chováním rodičů, které neuspokojuje potřebu dítěte |
reakce organismu | hněv, strach, zármutek jako signál pro rodiče, aby zastavili frustraci, přináší vnitřní zmatek do nehotového ega dítěte |
sebe-negace | dítě se přidává k prostředí, aby zastavilo vnější frustraci a také vnitřní afekt, negace původního impulzu i sekundární reakce organismu, obranné mechanismy se zapojují |
proces přizpůsobení | adaptace na sebe-negaci i na vnější frustraci, investice do falešného self a do ego-ideálu, ego-syntonní/dystonní prožívání, povznesení se nad své přirozené já, své nenaplněné potřeby a nezvládnuté emoce, charakterologický kompromis (viz dále „iluze“) |
iluze kontrakce | čemu dítě věří, že dosahuje, pokud jsou jeho přirozené síly blokovány |
iluze uvolnění | co dítě se obává, že zažije, když by své přirozené síly uvolnilo |
Výsledné falešné self je tak tím nejlepším pokusem o řešení
vývojového konfliktu
v daném vztahovém prostředí a je možné v něm zachytit vývojově dané
vláštnosti každého charakterového typu (Johnson, 2006, tab. 4).
Tab. 4 Vývojové zvláštnosti jednotlivých charakterových typů
|
schizoidní |
orální |
symbiotický |
---|---|---|---|
|
mám právo existovat |
mám právo potřebovat |
mám právo se ohraničovat a oddělit |
negativní odezva prostředí |
nepřátelství, chlad |
deprivace |
odtažitost, panika |
reakce organismu |
strach, destruktivní hněv |
všepohlcující hněv |
panika |
|
nemám právo existovat |
nepotřebuji |
nechci se oddělit |
držení těla |
ztuhlost kloubů, krku, bránice, zkroucení páteře, vystrašený nebo nepřítomný pohled |
zadržování čelistí, hrdlem, pažemi, zrazená touha v očích |
zůstávání v klidu, zadržování dechu, udržování nevyvinutého, nedostatečného těla |
proces přizpůsobení: |
|
|
|
kompromis ega |
budu žít, aniž bych cítil své tělo, svět budu kontaktovat prostřednictvím svých myšlenek |
budu žít, aniž bych ke světu vztahoval ruce a kontaktovat jej budu skrze ustupování a čekání |
budu žít prostřednictvím někoho jiného, skrze zaplétání se |
charakteristické chování |
intelektualizace, spiritualizace, odtažitost |
romantizování, toužení, lpění, kolaps |
závislost, lpění, stěžování si, strach z odloučení |
|
budu vyjímečný |
budu milovat a dávat |
budu loajální |
iluze kontrakce |
mým životem je moje mysl, myšlení, vyjímečnost, můžu žít skrze ně |
nemám potřeby, dávám a potřebují mne |
jsem v bezpečí, pokud jsem s tebou |
iluze uvolnění |
budu sprovozen ze světa |
budu opuštěný a bezmocný |
budu opuštěný a bezmocný |
|
psychopatický |
masochistický |
rigidní |
---|---|---|---|
|
mám právo být autonomní |
mám právo mít vlastní vůli |
mám právo milovat, být milován a milovat sexuálně |
negativní odezva prostředí |
ponížení, využívání, nebo oboje |
porážka, invaze |
odmítnutí, nebo svedení a odmítnutí |
reakce organismu |
bezmocný vztek |
vzdorovitý vztek |
vážné ublížení |
|
nepotřebuji podporu |
jsem tvůj |
nemůžu milovat |
držení těla |
zadržování ramen, hrudníku, tlak v abdomenu, ostražitý pohled |
zadržování stehny, pánevním dnem, šíjí, obličejem (úsměv),trpící oči |
zadržování povrchem těla, pánví, rozhodnou čelistí a smutným zrakem |
proces přizpůsobení: |
|
|
|
kompromis ega |
budu žít, aniž bych se cítil bezmocným a svět budu kontaktovat skrze kontrolu užitečnosti |
budu žít, aniž bych se snažil potvrdit svoji nezávislost a svět budu kontaktovat skrze přehnanou poddajnost |
budu žít bez lásky a svět budu kontaktovat tím, že se udělám přitažlivým (výkonem či zjevem) |
charakteristické chování |
manévrování, intriky, úskočnost, výkonnost |
příjemný, ambivalentní, sebepodceňující, obětavý, plačtivý, pasivně provokující |
dosahuje výsledky, přitažlivý, soběstačný |
|
chci být na vrcholu |
chci být dobrý |
chci být dokonalejší a přitažlivý |
iluze kontrakce |
sám dokážu cokoliv, co si budu přát |
budu milován, pokud budu dobrý |
budu milován, pokud budu dokonalejší a přitažlivější |
iluze uvolnění |
budu využívaný, manipulovaný, ponížený a bezmocný |
budu poražen a ponížen |
budu odmítnut, jestliže plně otevřu své srdce |
U každého charakterového typu nalezneme specifický způsob používání a zneužívání svého těla spolu s interakčním stylem v mezilidských vztazích (Smith, 2007). Interakční styl se odráží rovněž v přenosových jevech během psychoterapie v závislosti na charakterové struktuře klienta a psychoterapeuta (Leites, 1976).
2.3. Všímavost
Všímavost (mindfulness) je v současnosti populární fenomén, který je v psychologii a medicíně zkoumán přibližně od počátku 80.let 20.století. Je převzatý původně z buddhistické meditační praxe. Všímavost je vymezovaná jako kultivovaná pozornost volně zaměřená na přítomný okamžik prožívání, bez hodnocení, bez reagování, pouhá registrace dění. Lze ji rozvíjet různě, např. pomocí dechu, všímavými způsoby dělání běžných věcí (mytí, jídlo atd.), praktikováním meditace. Koncept všímavosti začaly inkorporovat různé nové psychoterapeutické přístupy, např. MBCT11 (Crane, 2009), DBT12 (Swales, Heard, 2009), ACT13 (Flaxman et al., 2011), satiterapie (Frýba, 2002).
Jak bylo výše řečeno, každý charakterový typ vykazuje specifickou vývojově danou adaptaci osobnosti (včetně držení těla) plynoucí z deficitu z raných vztahů s primární figurou (rodičem). Kurtz (2005) ukazuje, že při uvedení klienta do stavu všímavosti můžeme pomocí tzv. sondy s těmito deficity týkající se jádra (self) zajímavě pracovat. Stav všímavosti se vyznačuje způsobem pozornosti. Ta je nehodnotícím způsobem zaměřena na vlastní prožívání, myšlení, jednání, které se děje v současném okamžiku a které pouze pozorujeme, nebráníme se mu, nejednáme z něj (Kurtz, 2005).
Sonda je experiment, který představuje evokovaný zážitek, jehož průběh klient všímavě pozoruje a je mu účasten. Sonda je vlastně esence deficientní potřeby a vnáší do těla specifickou tělesně pocitovou a emoční rezonanci. Sondy v důsledku vybuzují nevědomý materiál, který se manifestuje tělesnými pocity, emocemi, představami, myšlenkami, jež klient ve stavu všímavosti může zachycovat, prožívat, sdílet. Obvykle má formu věty, která vyjadřuje něco zásadního pro klientovo deficitní self. Může mít i formu dotyku, pohybu, změny postury. Příklady sond pro jednotlivé charakterové typy jsou následující (tab. 5).
Tab. 5 Sondy specifické pro charakterové typy
charakterový typ |
sondy |
---|---|
schizoidní |
Je v pořádku cítit. |
orální |
Pomůžu ti být silným. |
symbiotický |
Pomohu ti zvládnout samostatný život. |
psychopatický |
Vážím si tě. |
masochistický |
Můžeš se změnit. |
rigidní |
Jsi v pořádku takový, jaký jsi. |
Závěr
Silnou stránkou IBP je, že může pracovat poměrně vyváženě na tělesně experienciální rovině a také na rovině verbální a vztahové. Omezení IBP kromě výše zmíněných stínů také plyne z experienciálního způsobu učení ve výcviku založeného na ztělesnění (embodiment) znalostí a dovedností. Terapeutova efektivita je potom v praxi do značné míry ovlivněna kvalitou kontaktu se svým vlastním tělem.
Pojetí Hoffmannovy IBP je pragmatického původu, založené na zkušenostech svého tvůrce a teprve čeká na hlubší a kritické propracování, stejně tak na empirické ověření. Plodným směrem také bude vymezní body-psychoterapie obecně vůči psychosomatice, hledání provázanosti a specifického přínosu.
Barshop, C. C. (2005). Body Psychotherapy Modalities. Journal Articles and
Online Sources. The USA Body Psychotherapy Journal, 4 (2), s. 71–87.
Boadella, D. (2013a). Wilhelm Reich: průkopník nového myšlení. Praha:
Malvern.
Boadella, D. (2013b). Životní proudy. Praha: Triton.
Crane, R. (2009). Mindfulness-Based Cognitive Therapy: Distinctive Features.
Hove: Routledge.
Flaxman, P., Blackledge, J. T., Bond, F. W. (2011). Acceptance and Commitment
Therapy: Distinctive Features. Hove: Routledge.
Frýba, M. (2002). Principy satiterapie. Praha: Atelier satiterapie.
Hoffmann, R., Gudat, U. (1993). Bioenergetická cvičení. Praha: Portál.
IBP Central Institute. (nedat.). Integrative Body Psychotherapy. About IBP.
získáno 17. září 2014 z http://www.ibponline.org
Johnson, S. M. (1987). Humanizing the Narcissistic Style. New York: W. W. Norton
& Company.
Johnson, S. M. (2006). Charakterová proměna člověka. Terapeutický přístup
k raným poruchám. Brno: Computer Press.
Johnson, S. M. (2007). Charakterové typy člověka. Terapeutická léčba
raných poruch. Brno: Computer Press.
Keleman, S. (2005). Anatomie emocí. Emoce a jejich vliv na lidské tělo.
Praha: Portál.
Koemeda-Lutz, M., Kaschke, M., Revenstorf, D., Scherrmann, T., Weiss, H.,
Soeder, U.
(2008). Evaluation of the Effectiveness of Body Psychotherapy in Outpatient
Settings
(EEBP): A Multi-Centre Study in Germany & Switzerland. Hakomi Forum,
19–20–21, 113–122. Získáno 5. března 2014 z: http://www.eabp.org/…/Koemeda.htm
Kurtz, R. (2005). Body-Centered Psychotherapy. The Hakomi Method. Mendocino:
LifeRhythm.
Lambert, M. J., Garfield, S. L., Bergin, A. E. (2004). Overview, Trends, and
Future Issues. In
Lambert, M. J. (Ed.) Bergin and Garfield's handbook of psychotherapy and
behavior change (5.vyd.). New York: John Wiley & Sons, 805–821.
Leites, A. (1976). Countertransference. A Characterological Approach. New
York: Institute for the New Age.
Lowen, A. (1967). The Betrayal of the Body. New York: Macmillan.
Lowen, A. (2002). Bioenergetika. Terapie duše pomocí práce s tělem. Praha:
Portál.
Mahlerová, M. S., Pine, F., Bergmanová, A. (2006). Psychologický zrod
dítěte. Praha: Triton.
Macháček, J. (2013). Integrativní psychoterapie zaměřená na tělo.
Psychoterapie 7 (2), s. 93–98.
May, J. (2005). The Outcome of Body Psychotherapy Research. USABP Journal, 4
(2), s. 93–115.
Rand, M. L. (nedat.). Self, boundaries and containment: an integrative body
psychotherapy viewpoint. Získáno 26. září 2014 z: http://www.drrandbodymindtherapy.com/…-Contain.pdf
Röhricht, F. (2009). Body oriented psychotherapy – the state of the art in
empirical research and evidence based practice: a clinical perspective. Body,
Movement and Dance in Psychotherapy, 4 (2), s. 135–156.
Schroeter, V., Thomson, B. (2011). Bend Into Shape. Techniques for Bioenergetic
Therapists. Encinitas, California: vlastním nákladem.
Smith, E. W. L. (2007). Tělo v psychoterapii. Praha: Portál.
Solms, M., Turnbull, O. (2014). Mozek a vnitřní svět. Úvod do neurovědy
subjektivní zkušenosti. Praha: Portál.
Swales, M. A., Heard, H. L. (2009). Dialectical Behaviour Therapy: Distinctive
Features.
Hove: Routledge.
Vybíral, Z. (2010). Integrace v psychoterapii. In Vybíral, Z., Roubal, J.
(Eds.). Současná psychoterapie. Praha: Portál, s. 278–300.
Vybíral, Z., Castonguay, L., Danelová, E., Hodoval, R., Kulhavý, V.,
Plchová, R., Přibylová,
H. (2010). Kolik je na světě psychoterapií? Psychoterapie, 4 (1), s.
39–55.
Vybíral, Z., Roubal, J. (Eds.). (2010). Současná psychoterapie. Praha:
Portál.
Young, C. (nedat.). What Is Body-Psychotherapy? A European Perspective.
Získáno 5. března 2014 z: http://eabp.org/…otherapy.pdf
Young, C., Westland, G. (2014). Shadows in the History of Body Psychotherapy:
Part 1.
International Body Psychotherapy Journal, 13 (1), s. 13–30.
Informace o autorovi:
PhDr. Filip Abramčuk, Ph.D. působí na Katedře pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde se věnuje oblastem jako je psychoterapie, vztah v pomáhajících profesích, sociálně psychologické a seberozvojové semináře. Zároveň pracuje v soukromé psychologické praxi. Dlouhodobě se zajímá o práci s tělem v psychoterapii a koncept všímavosti.
Kontaktní údaje:
Email: fabramcuk@pf.jcu.cz
Adresa: Katedra pedagogiky a psychologie, Pedagogická fakulta, Jihočeská
univerzita
Dukelská 9, České Budějovice, 370 01
2
Autorem je Paul C. Boysen, jedná se o spojení psychoanalýzy a psychoterapie
zaměřené na tělo.
3
Kromě toho na české scéně rovněž působí Český institut Biosyntézy a
skupina Biodynamické psychoterapie
(bez vlastní asociace).
4
Názvem podobná Integrative Body Psychotherapy Jacka L. Rosenberga z USA (IBP
Central Institute, nedat.;
Rand, nedat.) se na rozdíl od naší koncepce IPB opírá původně o Gestalt
terapii (původní název zněl Gestalt
Body Psychotherapy) a nezapojuje Hakomi přístup.
5
Základní literaturu tvoří knihy od Johnsona (1987, 2006, 2007), Lowena
(1967, 2002), Kurtze (2005),
Kelemana ( 2005), Schroeterové a Thomsonové (2011).
6
Somatická rezonance vystihuje všímavě prožívanou tělesnou reakci či
reakce na verbální obsah, tělesný projev,
vztahovou kvalitu ve vztahu k druhému člověku.
8
Kontejnování při práci s tělem spočívá ve zvyšování kapacity těla
pojmout prožívané impulzy (tělové, s emoční
složkou) a nechávat je projít při udržení všímavosti, k čemuž se
dostáváme uzemňováním těla při prožívání
zahlcujících emocí, zpřítomňováním se všímavostí k dechu a
k tělu.
9
Zájemce o detailnější popis zmíněných pojmů odkazuji z důvodu
nedostatku místa zde v článku na literaturu
Johnsona, popř. na původní psychoanalytická díla.
10
Odhad míry strukturovanosti a funkčnosti ega je důležitým indikátorem
aplikace konkrétních postupů IBP a
odvíjí se od ní také terapeutova opatrnost, modifikace či dokonce
neaplikování některých postupů IBP (např.
silně expresivních) zejména u nízce strukturovaných osobností.
11
Mindfulness-based cognitive therapy (česky: na všímavosti založená
kognitivní terapie)
12
Dialectical behaviour therapy (česky: dialektická behaviorální terapie)
13
Acceptance and commitment therapy (česky: terapie založená na akceptaci a
závazku)